Dospělí nemají prázdniny

Zveřejněno: 20.6.2018, 20:11 | Autor:

Minulé pondělí jsem udělala poslední zkoušku (protože ústní z angličtiny se nepočítá) a mám skoro hotovo. Stihla už jsem si zajet na výlet na Ukrajinu a teď mám zase čas jít do práce, chystat tábor, fungovat.

Jenže mě se naprosto příšerným způsobem nechce, zejména jít do té práce, druhotně dělat cokoliv, co zahrnuje komunikaci s lidma nebo nějaké intelektuální výkony vyšší než dohrání 2048 do 4096. Prostě chci prázdniny. Chci prázdniny v Brně, které jsem si odmalička vždycky přála a skoro nikdy na ně nezbyl čas. Chci se flákat. Ale nějak nevím, jestli si je dopřát. Týden už jsem si přece užila. V tom zkouškovým to taky nebylo tak hrozně hrozný. A v červenci jedu zase pryč. A v srpnu taky.

Tak se střídavě valím a uklízím, u mě doma už je to na nebezpečně dobré a konečné cestě, tak uklízím u Š. Peru cizí prádlo a myju cizí nádobí. Ráda vařím, ale nechce se mi chodit nakupovat. Dělám si v hlavě seznamy knížek, filmů a seriálů, co by mě zajímaly, ale nemám odvahu se do nich doopravdy pustit, protože to už bych se k něčemu produktivnímu nedostala nikdy. Hraju 2048.

Myslím, že bych neměla dělat věci, které dělat nechci. Jenže mám strach. Mám strach, že štvu svého nadřízeného, který je příliš super na to, aby mi to nevadilo. Mám strach, že štvu budoucí sebe, když na náš účet nepřinesu dost peněz, které bude potřebovat, a místo toho teď budu celé léto jen konzumovat. A hlavně, mám naprosto příšerný strach, že mě nic nebaví. Že už to nebude lepší. Že najednou nevím, co chci v životě dělat. Že jen přeplácávám jednu aktivitu druhou, abych měla výmluvu, proč se na nic nesoustředit pořádně. A že mám nulovou vnitřní motivaci, kterou si ale rozhodně nevytvořím tím, že budu přemýšlet nad tím, že ji nemám.

Nevím, jestli jsem rozbitá, nebo jsme všichni stejní.

Pokud jsme, tak nechápu, jak můžete vy dospělí fungovat bez prázdnin.

Rubrika: Nezařazené | Štítky: | 4 komentáře

?

Zveřejněno: 12.2.2018, 23:03 | Autor:

Naštvaná?Ne. Jenom si dělám seznamy v Excelu svojí hlavy.
Jak poznáme, když nás něco štve?Jak poznáme, když nám něco nepřináší tolik radosti, kolik by mělo?Jak poznáme, když nás něco prostě jen drží na místě?

Rubrika: Krátce | Štítky: | 1 komentář

Proč nepíšu, ptají se kočky

Zveřejněno: 2.2.2018, 1:14 | Autor:

Je toho víc.

Myslím, že to začalo mým přijímáním do práce. Jasně, je hloupé čekat, že když si zaregistrujete doménu na vlastní jméno, tak ji její registrátor nenajde. Jenže to, že ji podle toho jména najde Google už je horší a to, že si váš nadřízený myslí, že píšete na internet příliš intimní věci taky. (Přitom já jsem ten obsah vyloženě jako intimní nebrala nikdy, ať si to čte každý, komu stojím za jeho čas, stejně jako nemám naživo problém mluvit o skoro o ničem, pokud druhá strana projeví zájem.) Najednou to nešlo. Docela prudce, i když za vinu by to šlo dát i tomu, že jsem zbytek svého volného času najednou trávila v práci.

Druhý stupeň konce přišel někdy před půl rokem, během školního roku jsem ještě rozepsala pár povzdechů, dokončeno toho bylo málo a ještě si myslím, že ne moc dobře, ale něco jsem občas napsala. Pak přišla maturita a můj život se rozjel.Jakože v asi docela pozitivním slova smyslu.

O prázdninách jsem dělala věci, v semestru jsem spala. Sama jsem po dvou letech vysadila antidepresiva a momentálně prožívám navíc v pohodě zimu za posledních zhruba deset let. Můj život je klidný, pravidelný, nudný a spokojený. Nemám chuť ani čas pitvat svoji duši a i kdybych to dělala, nenajdu na ní nic zajímavýho. Asi jsem dospělák, nebo co.

Mohla bych psát tak leda cukrový články o tom, jak je super mít super život. A to by mě nebavilo, pardon.
Mohla bych psát svoje názory na věci. Ale to mi nejde a nikdy nejsem spokojená. A navíc tak moc názorů na věci nemám a ty co mám nepotřebuju nikomu cpát.
Mohla bych psát třeba recepty na dorty, ale to bych nejdřív musela péct nějaký dorty…

Co bude s blogem, nevím. Pokud mám dostat chuť sem něco dávat (i když moc netuším, co by to bylo), asi s ním budu muset něco udělat. Ten Disqus na tomhle pozadí je v obou barevných variantách horší, než jsem si pamatovala, a za čtyři a půl roku s tím nikdo nic neudělal. Mohla bych si udělat blog hodný dospělé osoby, třeba i nějakou úvodní stránku, prostě tu doménu trochu využívat. Jenže mám obavu, že vyrábět to by mě nebavilo a jen upravením nějaké šablony bych šíleně nakrknula své šestnáctileté já, kterému to tady všechno patří.

Jenom prostě nechci umřít stejně, jako všichni moji někdejší kamarádi a idolové z blog.cz a chci mít svůj život trošku zaznamenaný na jednom místě.

Uvidíme.

Rubrika: O blogu | Štítky: | 3 komentáře

Můj první semestr na FI

Zveřejněno: 25.1.2018, 17:15 | Autor:

Prý je nějak v módě psát tyhle články, jsou jich plný internety a kdybych na nějaký příhodný narazila dřív než před měsícem, možná bych si napsala lepší předměty a ochudila bych se o počáteční prozkoumávání tajemných zákoutí vysokoškolského studia, o kterých jsem neměla tušení. Možná ne.

Pokud vás zajímají i jiní lidi než já, dojem, že je to v módě, jsem dostala díky tomu, že podobný článek napsala Krejdom před dvěma lety a Jenda před sedmi. Některé předměty se teď jmenují jinak, ale většina obou článků je pravda furt, doporučuju.

Každopádně tenhle bude o mně, studentce teoretického programu, oboru Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, která na všechno kašle, vlastně neví, jací jsou vyučující, protože na přednášky od druhého týdne semestru moc nechodí. Která má na fakultě asi patnáct spolužáků z ročníku na gymplu, takže neví, jací jsou ostatní studenti. Vlastně nevím nic, ale dopadlo to dost dobře a můžu říct, že mě to baví.

Napsala jsem si dost light skladbu předmětů, přesně třicet kreditů (to je o povinný počet za studium vydělený počtem semestrů). Konečně jsem se dlouhodobě pořádně vyspala, na jaře zkusím víc.

IB000 Matematické základy informatiky

Přednáší Hliněný, pokročilá cvičení cvičí Klaška

Předmět jako takový vyloženě ultraízy. Pořád je odněkud slyšet nějaký pláč, ale nechápu ho. Řeší se jednoduchoučké věci typu teorie množin nebo výroková logika, jde zkrátka o to pochopit nějakou kulturu matematického uvažování a jeho zápisu.

Během semestru se píšou čtyři online odpovědníky (pokud člověk není jako já, dokáže počítat do deseti a nakreslit si nějaký Vennův diagram, tak v pohodě), školní písemka s výběrem odpovědí, domácí úkol (u nás jakýsi kombinatorický důkaz, který byl sice v pohodě, ale vyžadoval rozebrání asi deseti případů, přičemž se to celé mělo vejít na jednu A4) a nějaké testíky na cvičení. Z těchto šesti věcí se potom člověku počítají jen čtyři nejlepší, celkem slušný semestrální zisk samozřejmostí, pokud nejste debil. Jít na zkoušku s tím, že už máte předmět určitě udělaný je fajn.

Zkouška má dvě části, první je další počítačový odpovědník, tentokrát hlídaný ve škole. Druhá je nějaká důkazová písemka, ale tu jsem nepsala, protože už jsem po počítačovém testu měla body na A. Ptejte se jinde.

Úskalím předmětu je zejména přednášející, nazýváme ho mistrem rektu. Na slušně položený dotaz ve fóru nečekejte jinou odpověd, než že jste blbec. A hlavně si to neberte osobně.

Pokročilá cvičení s Davidem Klaškou doporučuju, alespoň pokud si myslíte, že by vás mohlo bavit postavit si matematiku takřka z ničeho a odcházet ze cvičení s pocitem, že si nejte jistí, jestli platí 1>0. Šílené byly ale dvě písemky, v rámci kterých jsme získávali body za cvičení. Byl na ně neomezený čas, já na první strávila dvě hodiny, na druhé necelých pět, pokaždé, když jsem odcházela, tam zůstalo ještě něco přes půlku lidí, některé prý musel vyhazovat vrátný. Oproti čtyřicetiminutovému domácímu odpovědníku s podobným bodovým ziskem docela sranda.

IB111 Základy programování

Přednáší Pelánek, cvičí Dohnal

Druhý nejvíc ultraízy předmět, alespoň pro všechny, kdo někdy programovali. Naopak pro lidi, kteří to nikdy neviděli, musel být začátek dost svižný.

Semestrální hodnocení se skládá z pěti domácích úkolů a dvou programovacích vnitrosemestrálek. Druhé vnitro jsem málem nestihla a domácí úkoly ke konci už nejsou úplně na chvilku, tak na to pozor.

Zkouška byla trochu nástraha, papírový test s výběrem odpovědí, teorie a pochopení kódu. Velkou roli tam hrála specifika Pythonu, lehké to nebylo. Doporučuju si před ní udělat odpovědníky v isu.

Přednášky byly super, byla jsem asi na třech a připadalo mi, že o moc lepší už by to být nemohlo (jenže já jsem líná a už všechno umím a stejně se tam nedokopu). Byly tam logické úlohy na rozehřátí, Kahooty, komixy, prostě zábava.

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli si dát normální cvičení, nebo se zapsat do speciální skupiny (nemusíte chodit do školy, ale udělejte za semestr tři větší prjekty v Pythonu a za ně dostanete body). Nakonec jsem se rozhodla pro tu normální a jsem celkem ráda, hned z několika důvodů:

  • Napsala jsem na cvičeních hodně řádků dementního kódu v Pythonu, který teď potřebuju v práci a konečně mám pocit, že v něm umím psát plynule a moc nepřemýšlet nad syntaxí.
  • Neskončila jsem jako můj muž a nemusela jsem nic kit na silvestru těsně před deadlinem (a po něm)
  • Ve speciální skupině bych pravděpodobně za semestr ztratila víc než 4 body a mohlo by to i ohrozit moji známku
  • Byl to takový světlý bod mého týdne, kdy jsem měla pocit, že jsem v něčem fakt dobrá, alespoň oproti všem okolo.

Cvičícího jsem si vybrala celkem náhodně podle termínu, byl v pohodě, občas mě až moc chválil, někdy jsem se z toho cítila dost divně.

Příklady, co jsme dělali na cvičeních i za domácí úkoly, mě většinou celkem bavily, zvlášť úkoly byly ke konci už docela složité a přitom hezké věci, a to mám ráda.

MB201 Lineární modely B

Přednáší Klíma, cvičí Šilhan

Tohle je vedle „trojnuly“ ta těžká matematika. MB201, které má v názvu na konci B, se od MB101 liší tím, že má navíc druhou přednášku, kde se stejná látka vysvětluje víc do hloubky, a ústní zkoušku.

Kdybych si měla vybrat jedny přednášky z těch, na které jsem nechodila a chodit tam, tak to budou ty základní k lineárním modelům (ale přece nebudu chodit do školy v pátek jen kvůli tomu). Ze cvičení se dalo zjistit, jak aplikovat postup, ale pochopit ho už moc ne, na dost přednášek jsem se pak koukala ze záznamu. Na bonusové přednášky pro Bčkovou variantu přemětu jsem chodila poctivě, byly vzrušující, ale že bych si z toho něco zapamatovala, se taky moc říct nedá, jen jsem se snažila myšlenkově stíhat tabuli.

V semestru se píšou dvě vnitra a pět minipísemeček na cvičení. Na vnitra doporučuju se připravit líp než já, hranice známek jsou dost blízko u sebe a každý bod se fakt dost hodí. Minipísemky jsem víceméně zvládala jen s prolistováním sešitu z minulého týdne před hodinou, na písemku je jen pár minut, takže tam bývá nějaký fakt hodně jednoduchý příklad.

Závěrečná písemka byla podobná jako vnitra, možná na ni bylo v poměru ke složitosti příkladů o trochu víc času. Ze zdravotních důvodů nás výjimečně ústně zkoušel Šilhan (cvičící) a ne Klíma (přednášející). Bylo nás tam několik naráz, mohli jsme si vybrat téma, o kterém chceme mluvit a on se pak případně doptal na něco okolo. Svým trumberovstvím na ústním jsem si vysloužila své jediné B.

PB095 Úvod do zpracování řeči

Přednáší Bártek

Můj první oborový předmět, asi ne moc šťastně vybraný. Na přednášky jsem chodila, protože nebyly nahrávané a nebylo k nim žádné cvičení nebo něco, podle čeho bych se zorientovala. Možná to nebylo nutné, z prezentací jsem se na zkoušku všechno naučila celkem slušně.

Jde zde o zvukovou stránku zpracování jazyka a o dialogové systémy. Je to dost o ničem, přednášející se občas půl přednášky zastavuje na nepodstatných věcech, aby pak zajímavé jen projel, neumí vysvětlit používané vzorce, neumí odpovídat na dotazy.

Bavily mě domácí úkoly, například uřit syntetizér zpívat. To nejlepší na vysoké jsou domácí úkoly.

Na zkoušce jsme dostali čtyři ze sady otevřených otázek (není přístupná, ale Bártek ji na přednáškách vesele promítal a my si ji vesele fotili). Následovalo ústní, kde před námi opravoval tu písemku a případně se doptával na detaily (předtím měl člověk hromadu času na to, aby se všechno doučil). Dost to nechápu, protože přede mnou několik lidí tu zkoušku neudělalo nebo udělalo s odřeným éčkem, ale já i holka, se kterou jsem čekala na ústní, jsme dostaly úplně v pohodě A, i když moje ústní nebylo nic moc.

PB150 Architektury výpočetních systémů

Přednáší Brandejs

Ty přednášky mají tři hodiny!!! Byla jsem na jedné a jednu viděla ze záznamu. Ne, že by byly přednášené špatně, ale… tři! Jde tam o dvojkové kódování, logické obvody, paměť a procesor.

Pro připuštění ke kolokviu musíte splnit úkoly v laboratořích (převody do různých soustav a kódů, assembler) a odpovědníky (s otázkama, které budou na závěrečné písemce). Je to fakt na docela dlouho, doporučuju na tom začít pracovat co nejdřív ve chvílích, kdy nemáte co dělat, nebo se z toho před zápisem na zkoušku zblázníte.

Samotná zkouška jsou otázky z těch odpovědníků. Trocha tupého memorování, trocha sčítání binárních čísel.

VB035 English I.

Cvičí Trumpešová Rudolfová

Prostě angličtina. Na každou hodinu se mají přečíst dva články z učebnice Discovering Computers 2011. Povídání, cvičení na gramatiku a tak. Museli jsme psát nějakou stížnost na libovolnou věc a potom si to vzájemně opravovat. Asi dost záleží na vyučujícím, u nás celkem pohoda.

Zápočtový test jsem dala napodruhé, styď styď. Doporučuju se na to alespoň trošku připravit.

VV031 Základy výtvarné kultury I.

Přednáší Žáčková

Nevím proč, ale chodila jsem na přednášky. Promítaly se tam hezký obrázky a já jsem si tam většinou dělala něco svýho. Vždycky se měla dělat nějaká umělecká aktualita a k tomu jsme probírali historii výtvarného umění od počátku křesťanství. Přednášející se do toho obvykle dost zamotala a mnohdy jsme se za tu hodinu čtyřicet vůbec nedostali k té historii.

Stály za to rozhodně výstavy, byly celkem čtyři, já místo jedné něco měla a jednou jsem byla nemocná, ale ty zbylé byly dobré.

Zápočet byl za domácí odpovědník na dvacet minut. Google.

Jako všeobecný předmět zadarmo a možnost vidět brněnské aktuální výstavy s výkladem fajn.

p935 Tělesná výchova – Kick box

Cvičí Wolf

Kick box jsem jako tělocvik měla už na střední, bavilo mě to a chtěla jsem ještě využít svoje nakoupené vybavení, tak jsem si ho zapsala znovu.

Bylo to na sedmou, trošku utrpení, ale cítila jsem se potom fakt dobře. Týdny, kdy jsem vynechala mi to vyloženě chybělo.

Bylo nás tam překvapivě asi půl napůl holky/kluci, lidi, kteří se chtěli mlátit hodně různou intenzitou a na nikoho nebylo nějak tlačeno.

Povolené absence byly tři, já chyběla čtyřikrát, ale přes mail se to vyřešilo a zápočet jsem dostala.

Moc doporučuju.

Ty další věci

Práce

Mám úvazek na 15 hodin týdně, s třiceti kredity naprostá pohoda. Jela jsem systémem tři dny škola (jednou čtyři až šest hodin, jednou dvě, jednou jedenáct :-)) a dva dny hezky na dospěláka v práci. Dost mi to vyhovovalo, mnohem lepší, než tam chodit unavená po škole jako loni, navíc nikdy nenastane takový ten pocit, že máte ještě půlku týdne před sebou, protože se ty jeho části pořád mění.

Menza na právech

V pohodě, jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem zjistila, kde získat smažák. Kdyžtak poradím.

Menza na přírodovědě

Pozor na jídlo, co se jmenuje cuketové špagety, je to pěkná zrada. Nejsou to špagety s cuketou, ale špagety z cukety a energetickou hodnotu to má asi tak nula.

IS

Je boží, je v něm úplně všechno, zkoumejte ho a milujte ho.

Rubrika: Deníček? | Štítky: , | 1 komentář

Prej jsem byla divný dítě

Zveřejněno: 6.11.2017, 0:27 | Autor:

Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.

Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.

Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.

Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?

Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?

P1080406

Rubrika: Myslím… | Štítky: , , , , | 2 komentáře

98

Zveřejněno: 3.9.2017, 23:04 | Autor:

Nepíšu, nejsem já za mlada.

Rozepisuju, jsem já.

Člověk neví, kdy bude příště. 

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem.

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem z hospody. 
Život je už zase trošku o něčem jiným. 

Rubrika: Krátce | Štítky: | 2 komentáře

Zkouška stresu

Zveřejněno: 27.5.2017, 13:24 | Autor:

Odmaturovala jsem. Odmaturovala jsem s jednou dvojkou. Odmaturovala jsem přesně tak, jak jsem čekala. Odmaturovala jsem přesto, že jsem si ve všech předmětech vytáhla otázky, které jsem nechtěla.

Svaťák jsem strávila ježděním na kole, vařením, kompletním vysazováním mléka z jídla, vymetáním grilovaček, stavbou tábořiště, šitím oddílového praporu, preventivním znovučtením maturitních knih a koukáním na videa. Co se týče nějakého učení, kdy bych fakt seděla a něco si cpala do hlavy, jindy než v předvečer zkoušení to fakt nenastalo. A tak jsem se měla dobře.

Zvládla jsem se nehroutit během celého roku. Sama jsem si vyhodnotila, kolik příkladů do matiky bych měla propočítat a zbytek prostě drze neodevzdala. Knížky jsem většinou rozebrala v hodinách. A zvládla jsem se nehroutit ani ty poslední dva týdny.

A pak přišlo to jediné odpoledne mezi slavnostním zahájením a mojí maturitou, kdy jsem si pročetla otázky do informatiky a kontexty autorů v češtině. A najednou konec. Konec veškeré radosti z příjemného životního stylu kombinovaného s příjemným učením realizovaným pouze čtením beletrie a programováním. Teprve tady zapracovala ta atmosféra super vážného zahájení, to, o co se mi zdálo, že se moji vyučující celý rok marně snaží a jen moje naprostí ignorace jim to maří. Zkrátka se mi poprvé v životě zazdálo, že maturita třeba není sranda.

Měla jsem záchvaty úzkosti, neschopná jíst, neschopná spát. Fakt skoro vůbec. Bez jediného racionálního důvodu, zkrátka jen z vážných výrazů maturitní komise, z naprosto zbytečné škrobenosti celé té taškařice. A pak asi ještě ze všech těch lidí kolem mě, na které tohle dopadlo už dřív, kteří se zkrátka někdy začali ze strachu učit, přestože buď na všechno celou dobu kašlali podobně jako já, nebo už to všechno stejně umí v trojnásobném rozsahu.

A ono to nakonec bylo fakt stejně v pohodě, jako jsem čekala celých těch dvacet let před tím. V naší třídě nemáme žádnou čtyřku, však ono by ani nedávalo moc smysl aby jo, nikomu, kdo by se nad tím dopředu zamyslel bez nesmyslných strášicích keců v uších. Kdo? Z čeho? Jak by se to asi mohlo stát? Předně takhle bých čekala, že to dopadne. Před týdnem, před měsícem, před rokem. Vždycky kromě toho jedniného odpoledne.

Ten stres si nakonec své vybral. Jsem nemocná, smrkám, kašlu, maturiťák mě dneska snad zabije. A jsem si jistá, že je to z toho. Prostě to vím. A to mám stejně pocit, že jsem to fakt vyhrála, že se mi to celé soustředilo jen do jednoho dne, nenahradilo to jedny z nejspokojenějších dnů posledních let, tedy svaťák, ani desítky víkendů a večerů přes celý rok. Ale stejně se mi to zdá naprosto zbytečné.

Proč nás všechny celou dobu mučí, aby pak během zkoušky byli tak přehnaně milí, radili nám a přidávali nám body na lepší známku? Proč tolik lidí uvnitř školy mrazí, že mám dvojku z matiky, když je přece skvělá a všem ostatním to je a vždy bude úplně jedno? To je ta zkouška dobrá fakt jen k tomu, abychom se naučili zvládat nepřiměřený tlak? Je to tak životně důležitá dovednost? Musí být?

Jestli jo, tak tam po nás teda alespoň něco chtějte, ať to není taková šaškárna…

Na začátku dubna

Zveřejněno: 3.4.2017, 22:36 | Autor:

Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.

Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.

Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.

Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.

Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Zveřejněno: 11.1.2017, 10:26 | Autor:

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

Čich

Zveřejněno: 14.10.2016, 11:04 | Autor:

Vždycky jsem měla slabý čich, stejně jako moje mamka a sestra. Mám takovou krátkočichost, dokážu cítit věci, ale musí být buď fakt výrazné, nebo fakt blízko. Obvykle necítím lidi, které neobjímám.

Vážou se k tomu výhody i nevýhody. Nestane se vám, že musíte čuchat něčí smrad a nemůžete to vydržet, ale zase se nemůžete zapojit do konverzace svých spolužaček o tom, že profesor zeměpisu změnil voňavku. Něco za něco. Asi se k tomu váže i fakt, že mi vadí téměř všechny chemické vůně, jako třeba naprostá většina deodorantů, protože jsou prostě o něco výraznější než lidský pach, který mají přehlušit. A pokud si můžu vybrat, jestli na sobě nebo na někom nebudu cítit nic, nebo jakousi blíže neurčitelnou divnou „vůni“, jsem jednoznačně pro nic. A nejsem moc schopná pochopit, jak to mají lidé, kteří cítí a proto se jim tahle nerovnost obrací.

Ale včera večer přišlo něco divného. Já najednou cítím. Úplně všechno, sebe, lidi, oběd, který se vaří dole v kuchyni, strašný smrad záchodové kabinky, mýdlo zavřené v zásobníku. Buď všechno začalo strašně smrdět, nebo jsem právě získala plnohodnotný čich.

Jestli tomu tak je, tak doufám, že tu superschopnost zas ztratím, protože zatím se mi chce zvracet.

Rubrika: Deníček? | Štítky: , | Žádné komentáře