98

Zveřejněno: 3.9.2017, 23:04 | Autor:

Nepíšu, nejsem já za mlada.

Rozepisuju, jsem já.

Člověk neví, kdy bude příště. 

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem.

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem z hospody. 
Život je už zase trošku o něčem jiným. 

Rubrika: Krátce | Štítky: | 2 komentáře

Zkouška stresu

Zveřejněno: 27.5.2017, 13:24 | Autor:

Odmaturovala jsem. Odmaturovala jsem s jednou dvojkou. Odmaturovala jsem přesně tak, jak jsem čekala. Odmaturovala jsem přesto, že jsem si ve všech předmětech vytáhla otázky, které jsem nechtěla.

Svaťák jsem strávila ježděním na kole, vařením, kompletním vysazováním mléka z jídla, vymetáním grilovaček, stavbou tábořiště, šitím oddílového praporu, preventivním znovučtením maturitních knih a koukáním na videa. Co se týče nějakého učení, kdy bych fakt seděla a něco si cpala do hlavy, jindy než v předvečer zkoušení to fakt nenastalo. A tak jsem se měla dobře.

Zvládla jsem se nehroutit během celého roku. Sama jsem si vyhodnotila, kolik příkladů do matiky bych měla propočítat a zbytek prostě drze neodevzdala. Knížky jsem většinou rozebrala v hodinách. A zvládla jsem se nehroutit ani ty poslední dva týdny.

A pak přišlo to jediné odpoledne mezi slavnostním zahájením a mojí maturitou, kdy jsem si pročetla otázky do informatiky a kontexty autorů v češtině. A najednou konec. Konec veškeré radosti z příjemného životního stylu kombinovaného s příjemným učením realizovaným pouze čtením beletrie a programováním. Teprve tady zapracovala ta atmosféra super vážného zahájení, to, o co se mi zdálo, že se moji vyučující celý rok marně snaží a jen moje naprostí ignorace jim to maří. Zkrátka se mi poprvé v životě zazdálo, že maturita třeba není sranda.

Měla jsem záchvaty úzkosti, neschopná jíst, neschopná spát. Fakt skoro vůbec. Bez jediného racionálního důvodu, zkrátka jen z vážných výrazů maturitní komise, z naprosto zbytečné škrobenosti celé té taškařice. A pak asi ještě ze všech těch lidí kolem mě, na které tohle dopadlo už dřív, kteří se zkrátka někdy začali ze strachu učit, přestože buď na všechno celou dobu kašlali podobně jako já, nebo už to všechno stejně umí v trojnásobném rozsahu.

A ono to nakonec bylo fakt stejně v pohodě, jako jsem čekala celých těch dvacet let před tím. V naší třídě nemáme žádnou čtyřku, však ono by ani nedávalo moc smysl aby jo, nikomu, kdo by se nad tím dopředu zamyslel bez nesmyslných strášicích keců v uších. Kdo? Z čeho? Jak by se to asi mohlo stát? Předně takhle bých čekala, že to dopadne. Před týdnem, před měsícem, před rokem. Vždycky kromě toho jedniného odpoledne.

Ten stres si nakonec své vybral. Jsem nemocná, smrkám, kašlu, maturiťák mě dneska snad zabije. A jsem si jistá, že je to z toho. Prostě to vím. A to mám stejně pocit, že jsem to fakt vyhrála, že se mi to celé soustředilo jen do jednoho dne, nenahradilo to jedny z nejspokojenějších dnů posledních let, tedy svaťák, ani desítky víkendů a večerů přes celý rok. Ale stejně se mi to zdá naprosto zbytečné.

Proč nás všechny celou dobu mučí, aby pak během zkoušky byli tak přehnaně milí, radili nám a přidávali nám body na lepší známku? Proč tolik lidí uvnitř školy mrazí, že mám dvojku z matiky, když je přece skvělá a všem ostatním to je a vždy bude úplně jedno? To je ta zkouška dobrá fakt jen k tomu, abychom se naučili zvládat nepřiměřený tlak? Je to tak životně důležitá dovednost? Musí být?

Jestli jo, tak tam po nás teda alespoň něco chtějte, ať to není taková šaškárna…

Na začátku dubna

Zveřejněno: 3.4.2017, 22:36 | Autor:

Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.

Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.

Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.

Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.

Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Zveřejněno: 11.1.2017, 10:26 | Autor:

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

Čich

Zveřejněno: 14.10.2016, 11:04 | Autor:

Vždycky jsem měla slabý čich, stejně jako moje mamka a sestra. Mám takovou krátkočichost, dokážu cítit věci, ale musí být buď fakt výrazné, nebo fakt blízko. Obvykle necítím lidi, které neobjímám.

Vážou se k tomu výhody i nevýhody. Nestane se vám, že musíte čuchat něčí smrad a nemůžete to vydržet, ale zase se nemůžete zapojit do konverzace svých spolužaček o tom, že profesor zeměpisu změnil voňavku. Něco za něco. Asi se k tomu váže i fakt, že mi vadí téměř všechny chemické vůně, jako třeba naprostá většina deodorantů, protože jsou prostě o něco výraznější než lidský pach, který mají přehlušit. A pokud si můžu vybrat, jestli na sobě nebo na někom nebudu cítit nic, nebo jakousi blíže neurčitelnou divnou „vůni“, jsem jednoznačně pro nic. A nejsem moc schopná pochopit, jak to mají lidé, kteří cítí a proto se jim tahle nerovnost obrací.

Ale včera večer přišlo něco divného. Já najednou cítím. Úplně všechno, sebe, lidi, oběd, který se vaří dole v kuchyni, strašný smrad záchodové kabinky, mýdlo zavřené v zásobníku. Buď všechno začalo strašně smrdět, nebo jsem právě získala plnohodnotný čich.

Jestli tomu tak je, tak doufám, že tu superschopnost zas ztratím, protože zatím se mi chce zvracet.

Rubrika: Deníček? | Štítky: , | Žádné komentáře

Výtah

Zveřejněno: 10.10.2016, 12:05 | Autor:

Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.

Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.

Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.

Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.

Rubrika: Mimo mísu | Štítky: , , , , | 5 komentářů

Práce

Zveřejněno: 3.10.2016, 22:44 | Autor:

Zajímalo by mě, jestli je tohle subjektivní názor. Jestli jsou takhle zmatení všichni informatici a jiné obory ne. Mě prostě připadá, že když se vyučíte cukrářem, budete do dortu ve škole sypat mouku a v práci taky. Když budete studovat medicínu, tak se budete spoustu let dívat na obrázky lidí, co mají srdce v hrudním koši, a potom budete operovat lidi, kteří sice budou živí, ale pravděpodobně budou mít srdce v hrudním koši.

Ale já se cítím, jak kdybych si doteď celý život plácala bábovičky (a ke konci už se ani nerozpadaly) a hrála si s panenkama na doktorku (a ke konci jim ani neutrhávala nožičky. A teď mám najednou upéct dort do cukrárny a zachránit život.

Rubrika: Deníček? | Štítky: | 4 komentáře

Raquel

Zveřejněno: 26.9.2016, 9:36 | Autor:

Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.

Rubrika: Deníček? | Štítky: | 2 komentáře

Závěrečná zpráva

Zveřejněno: 23.9.2016, 11:52 | Autor:

Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.

A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.

Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“

Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.

Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.

Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.

Rubrika: Krátce | Štítky: , | 1 komentář

Tréma

Zveřejněno: 21.9.2016, 13:13 | Autor:

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.

Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!

Rubrika: Krátce | Štítky: , , , | Žádné komentáře