Čich

Zveřejněno: 14.10.2016, 11:04 | Autor:

Vždycky jsem měla slabý čich, stejně jako moje mamka a sestra. Mám takovou krátkočichost, dokážu cítit věci, ale musí být buď fakt výrazné, nebo fakt blízko. Obvykle necítím lidi, které neobjímám.

Vážou se k tomu výhody i nevýhody. Nestane se vám, že musíte čuchat něčí smrad a nemůžete to vydržet, ale zase se nemůžete zapojit do konverzace svých spolužaček o tom, že profesor zeměpisu změnil voňavku. Něco za něco. Asi se k tomu váže i fakt, že mi vadí téměř všechny chemické vůně, jako třeba naprostá většina deodorantů, protože jsou prostě o něco výraznější než lidský pach, který mají přehlušit. A pokud si můžu vybrat, jestli na sobě nebo na někom nebudu cítit nic, nebo jakousi blíže neurčitelnou divnou „vůni“, jsem jednoznačně pro nic. A nejsem moc schopná pochopit, jak to mají lidé, kteří cítí a proto se jim tahle nerovnost obrací.

Ale včera večer přišlo něco divného. Já najednou cítím. Úplně všechno, sebe, lidi, oběd, který se vaří dole v kuchyni, strašný smrad záchodové kabinky, mýdlo zavřené v zásobníku. Buď všechno začalo strašně smrdět, nebo jsem právě získala plnohodnotný čich.

Jestli tomu tak je, tak doufám, že tu superschopnost zas ztratím, protože zatím se mi chce zvracet.

Rubrika: Deníček? | Štítky: , | Žádné komentáře

Výtah

Zveřejněno: 10.10.2016, 12:05 | Autor:

Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.

Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.

Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.

Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.

Rubrika: Mimo mísu | Štítky: , , , , | 5 komentářů

Práce

Zveřejněno: 3.10.2016, 22:44 | Autor:

Zajímalo by mě, jestli je tohle subjektivní názor. Jestli jsou takhle zmatení všichni informatici a jiné obory ne. Mě prostě připadá, že když se vyučíte cukrářem, budete do dortu ve škole sypat mouku a v práci taky. Když budete studovat medicínu, tak se budete spoustu let dívat na obrázky lidí, co mají srdce v hrudním koši, a potom budete operovat lidi, kteří sice budou živí, ale pravděpodobně budou mít srdce v hrudním koši.

Ale já se cítím, jak kdybych si doteď celý život plácala bábovičky (a ke konci už se ani nerozpadaly) a hrála si s panenkama na doktorku (a ke konci jim ani neutrhávala nožičky. A teď mám najednou upéct dort do cukrárny a zachránit život.

Rubrika: Deníček? | Štítky: | 4 komentáře

Raquel

Zveřejněno: 26.9.2016, 9:36 | Autor:

Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.

Rubrika: Deníček? | Štítky: | 2 komentáře

Závěrečná zpráva

Zveřejněno: 23.9.2016, 11:52 | Autor:

Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.

A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.

Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“

Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.

Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.

Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.

Rubrika: Krátce | Štítky: , | 1 komentář

Tréma

Zveřejněno: 21.9.2016, 13:13 | Autor:

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.

Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!

Rubrika: Krátce | Štítky: , , , | Žádné komentáře

20160911_175859.note

Zveřejněno: 11.9.2016, 22:18 | Autor:

Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.

Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.

Tři věci v noci

Zveřejněno: 23.8.2016, 2:08 | Autor:
  1. Potřetí za sebou jsem se se začátkem školního roku opilá rozhodla omezit alkohol. Humor? Asi ani ne. Nějak tomu nemůžu uvěřit. A poprvé to nešlo z mojí hlavy. A poprvé si nejsem jistá, že to nějak půjde. A poprvé si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Ale asi to chci zkusit.
  2. Mizí mi dobří blogeři. Jako fakt akutně. Na Asku sleduju fajn lidi, moji známí píšou dobře… ale to, co jsem četla dřív je prostě pryč. Takže, kdo znáte nějaký dobrý deníčkový bložínek někoho, s kým bych mohla soucítit, tak chcu. Hodně chcu.
  3. Ad 1 a 2: Miluju Lovitku. Čím dál víc, ať už konkrétnímu sdělení rozumím, nebo ne, prostě rozumím formě. A obsahu čím dál častěji. Ona ví. A hlavně to umí popsat.

  4. Naprosto jsem prosrala vhodnou příležitost na domácí coming out. Ono to mohlo být úplně v pohodě. Jen to přišlo v čas, kdy nějak netuším, jak to vlastně je, a otázkou, která zněla jinak, než bych čekala. Je to moc složitý. Dá se to restartovat?
Rubrika: Krátce | Štítky: , , | Žádné komentáře

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

Zveřejněno: 11.6.2016, 23:17 | Autor:

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

nnnk

Zveřejněno: 23.5.2016, 22:39 | Autor:

Bordel v hlavě. Malinko.
Po každém víkendu napsat třeba jeden řádek. Nevím, kam tím mířím.
Spokojeně sledovat spící siluety přitulené k sobě.
Množina lidí, co mi může vytahovat klíště na ňadru.
Mít pro sebe sto procent povrchu svojí vlastní karimatky a čisté svědomí.

Mít ráda na sto způsobů.
Přátelství hraničící s jistotou.
Dlužím ještě někomu něco?